Česká spisovateľka Petra Soukupová si za 15 rokov vybudovala aktívnu čitateľskú základňu, a to nielen v Čechách, ale aj na Slovensku. Svedčí o tom aj fakt, že keď jej 8. decembra vyšiel román Nikdo není sám (Host, 2022), do konca roka, čiže len v priebehu troch týždňov, sa z neho predalo 11-tisíc výtlačkov, čím sa kniha zaradila medzi bestsellery.
Autorka sa opäť venuje medziľudským, najmä rodinným vzťahom. Tentoraz nám vyrozprávala príbeh Veroniky, ktorej život vyzerá na prvý pohľad normálne. Má spokojné manželstvo, dve deti v tínedžerskom veku a prácu, ktorá ju baví. Jediným jej problémom je komplikovaný vzťah so starnúcimi rodičmi.
A práve tu prichádza Petra Soukupová, ktorá nám opisom situácií nepríjemne známych snáď každému z nás nastavuje zrkadlo a ukazuje nám, ako vlastne medzi sebou nevieme komunikovať a ako nedokážeme prijímať fakt, že niekto, najmä pokiaľ je to blízky člen rodiny, môže mať úplne odlišnú predstavu o živote. Dokonca aj takú, ktorá je v úplnom protiklade s tým, čo by sme chceli my.
Váš nový román Nikdo není sám sa na pultoch kníhkupectiev ocitol po 10 mesiacoch od momentu, čo ste ho začali písať. To znie priam neuveriteľne. Akým štýlom pracujete? Aká je vaša spisovateľská rutina?
Děkuji, vlastně ano, bylo to opravdu rychlé. Většinou si dám jeden měsíc, kdy vymýšlím příběh a postavy, a pak mám cca půl roku na psaní. Denně napíšu jednu až dvě stránky, píšu dopoledne, zatímco je dcera ve škole, snažím se si ostatní povinnosti uspořádat tak, abych měla vždycky to dopoledne (cca 4 hodiny, ale aspoň 3) na nerušené psaní. A nejmíň 5 dní v týdnu. To je všechno.
– Petra Soukupová
Líšila sa nejako práca na tomto románe oproti predchádzajúcim knihám? Ako reflektujete svoj posun ako spisovateľky od roku 2007, kedy ste vydali svoju prvotinu K moři?
Ta práce se nijak významně nelišila, ale je pravda, že tentokrát jsem to neměla tolik promyšlené a musela jsem vymýšlet víc během samotného psaní. Co se týká posunu, myslím, že formálně, stylisticky tam ten posun je – neříkám, že k lepšímu, ale píšu za těch patnáct let už trochu jinak. Obsahově je to ale stále stejné.
Všetky vaše predchádzajúce knihy aj nový román sú o obyčajnosti. Čitateľa vlastne neprekvapujete, vie, čo dostane. Čím je pre vás každodennosť taká inšpiratívna?
Připadá mi, že pro spokojený život je právě (dobrá) každodennost klíčová a koneckonců vztahy, které trvají dlouho (třeba ty rodinné), se odehrávají nejvíce v té každodennosti.
Hlavná hrdinka príbehu Veronika je manželka, matka, dcéra, riaditeľka knižnice. Snaží sa vtesnať do rôznych životných rolí. Vnímame ju najmä cez povinnosti, úlohy, ktoré musí riešiť na rôznych frontoch, no inak o nej ako o človeku vlastne veľa nevieme. Zaznamenali ste v súčasnosti zvýšený výskyt Veroník? Zabúdame vo víre povinností na seba?
Tak to opravdu nevím, já zas tolik lidí nevídám. Ale neřekla bych, že to je otázka dneška, ale spíš vývoje a stavu společnosti. To, že ženy ve víru povinností nemají čas na sebe (spíše než zapomínají), na dejme tomu svoji psychickou pohodu, není ale podle mě žádná novinka.
Vo vašich knihách majú často silný hlas detské respektíve tínedžerské postavy. Nie je tomu inak ani v tomto románe. Pohľady Máji a Míšu sú napísané veľmi presvedčivo a uveriteľne. Ako sa udržujete v obraze o tom, čím žijú dnešné detí a tínedžeri?
Děkuji, to mě těší. Používám hodně sociální sítě (i když teda spíš ty pro staré) a mám desetiletou dceru (i když to je zase mladší, než moje literární postavy), takže nevím, asi si to nějak představuju.
Mája je vegánka, rieši klimatickú krízu a často má veľmi trefné postrehy, ktoré ukazujú iný pohľad na vec. Ako vnímate generáciu Z?
Hodně jim fandím, nemají to jednoduché. Ne že by to ti předtím jednoduché měli, ale objevuje se spoustu témat, člověk to těžko může obsáhnout, svět se mění hodně rychle, do toho covid, válka, klimatická krize. Chci říct, že není jednoduché být v tomhle všem mladý a líbí se mi, že mladí lidé jsou bojovní a radikální, tak to má být.
Petra Soukupová na bratislavskom knižnom festivale BRaK
Hovorí sa, že najmä vďaka sociálnym sieťam sme viac izolovaní vo svojich bublinách a nedokážeme medzi sebou komunikovať. No na príklade Veronikiných rodičov, ktorí odmietajú akceptovať, že ich dcéra a vnúčatá majú inú predstavu o živote, môžeme vidieť, že to asi nebude len tými sociálnymi sieťami. Prečo sa nedokážeme počúvať, nesnažíme sa pochopiť druhých, keď sami po tom túžime?
To naprosto nesouvisí se sociálními sítěmi, alespoň já si myslím. Proč se lidé nedokážou poslouchat natož pochopit, to já nevím, proto o tom pořád píšu. Asi proto, že každý si myslí, že dělá pro své blízké, co může, a málokdo je schopný si uvědomit, že ten druhý třeba potřebuje něco jiného. Natož co. Vlastní nespokojenost se životem, traumata, neschopnost překročit vlastní stín. Mezilidské vztahy jsou prostě složité a základ je být srovnaný sám se sebou, ale kdo z nás to o sobě může říct.
Príbeh ste napísali z pohľadu troch aktérov – Veroniky a jej dvoch detí. Na tento prístup sme ako čitatelia zvyknutí, novým prvkom je hlas Veronikinej matky, ktorý sa ozýva v jej hlave, aj keď jej matka už nežije. Pohľad Veronikinho otca, aj keď okolo neho sa veľká časť deja točí, absentuje. Prečo ste sa rozhodli dať najstaršej generácii najmenší priestor?
Po tom, co jsem napsala Nejlepší pro všechny, kde mají hlasy všechny tři generace, se mi do té nejstarší prostě už nechtělo. Jistě by to šlo, ale nějak jsem měla pocit, že to není nutné, že bude stačit matka a otcovo reálné konání, že do hlavy mu nemusíme vidět. Ale ano, dovedu si představit, že napíšu i pohled Veroničina otce. Ten by zase pravděpodobně zrelativizoval pohled Veroniky na ty události, a to jsem asi nechtěla.
Román nesie názov Nikdo není sám, aj keď postavy sú paradoxne osamelé. Ako vnímate samotu vy? Ste rada sama?
To je trochu ironický název, právě proto, že na tom příběhu je vidět, že jsme vlastně všichni sami. I když to asi taky záleží na pohledu čtenáře. Nicméně já mám samotu opravdu ráda, pro můj život je samota naprosto zásadní. Tím nechci říct, že chci být pořád sama, ale myslím, že každý by měl umět být sám.
Vaše témy ako spisovateľky sú známe, no aké sú témy Petry Soukupovej ako čitateľky? Po akých knihách siahate najradšej?
Bohužel nesahám v poslední době po knihách často, nemám na to čas a moje práce je hodně čtení, takže odpočívám spíš u seriálů, ale když už, většinou čtu buďto severské detektivky anebo nějaké české autorky z nakladatelství Host.
Petra Soukupová (1982)
Spisovateľka a scenáristka patrí k najúspešnejším súčasným českým autorkám, ktorej knihy sa pravidelne umiestňujú v rebríčkoch bestsellerov a sú preložené do viac než desiatich jazykov.
Absolventka pražskej FAMU debutovala románom K moři (2007). Jej zbierka noviel Zmizet (2009) sa stala Knihou roka prestížnej ceny Magnesia Litera. Je autorkou siedmich kníh pre dospelých a troch titulov pre deti. Jej najnovší román Nikdo není sám vyšiel v decembri 2022.
Fotografie a grafika: Host / David Konečný a Bookfan / Miroslav Bekeč
Patrícia Šišková
Práve číta Tvoja neprítomnosť je tma od Jóna Kalmana Stefánssona
finančným príspevkom prostredníctvom vašej platobnej karty alebo cez internetový platobný systém PayPal
IBAN: SK92 8330 000000 2001476552
BIC/SWIFT: FIOZSKBAXXX
Ďakujeme za vašu podporu!
